Plány EU byly smělé, ale dopadlo to střelbou do vlastní nohy. V září 2021 oznamovala šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen ve své řeči o stavu Unie velkolepý program Global Gateway. Ten je reakcí na měnící se geopolitickou situaci a vzrůstající aktivity Číny směrem k rozvojovým státům. EU se měla stát aktivnější směrem k partnerům globálního Jihu. Měla naskočit do sedla a stát se znovu lídrem, z čehož by profitovaly také evropské firmy.
Cílem Global Gateway je pomoci budovat partnerství se zeměmi v Africe, Latinské Americe i v Asii. Představuje velkou příležitost, která by pomohla také s lepší propagací hodnot a principů, které demokratické státy Evropy zastávají. Ve spolupráci s evropským obchodem může pomoci posílit lokální ekonomiky, a to pozitivně ovlivní migraci do Evropy.
Zkrátka skvělý záměr a mnohačetná synergie.
A jak to dopadlo?
Dám jeden konkrétní příklad. Před měsícem EU podepsala s Keňou kontrakt o zaplacení rozvojového projektu, který připojí 280 tisíc domácností na energetickou síť s keňskou elektřinou z obnovitelných zdrojů. Projekt je financován veřejnými zakázkami EU v rámci zmíněné Global Gateway. Celý projekt nazvaný „Last Mile Electricity Connectivity Programme“ má hodnotu 180 milionů EUR. To už je opravdu mocný nástroj.
Jenže EU ho rychle obrátila proti svým bytostným zájmům. 60 % z celé zakázky totiž nezískávají evropské, nýbrž čínské a indické firmy. Zbylých 40 % mají realizovat firmy keňské, ale i ty jsou často napojené na Čínu.
Nezpochybňuji výběrové řízení, obzvláště pokud byla hlavním kritériem cena. Nechápu však celý systém, který za evropské peníze nezapojí evropské dodavatele, ale podporuje ty mimoevropské. A to za peníze, které měly posilovat naše postavení vůči konkurentům ve světě.
Tuhle praxi bychom chtěli změnit. Proto jsem na posledním bruselském setkání ministrů pro rozvoj přednesl návrh, aby EU poskytování své pomoci více kontrolovala. A to dle jednoduchého principu: rozvojová spolupráce má pomáhat v zemi určení. Nakupované výrobky a služby by proto měly prokazatelně pocházet z dané země a tím posilovat lokální podnikatelský sektor. Není-li to možné, výrobky a služby by měly být dodány ze zemí EU. Teprve pokud ani to není možné, přijdou na řadu výrobky z dalších zemí, nicméně jen z těch, které nemají problematický vztah k lidským právům. Už proto, že na jejich ochranu EU také vydává velké prostředky.
Jistě, objeví se řada argumentů, že snazší, rychlejší i levnější je nakupovat jinde, velmi často v Číně. Jenže to je krátkozraké. Rozvojová spolupráce EU je financována i z daní, které platí evropské firmy. Pokud tyto firmy nebudeme podporovat, nebudou mít z čeho daně platit. A to zpětně znamená i méně peněz na rozvojovou spolupráci. Ne sice dnes ani zítra, pokud ale udusíme evropský podnikatelský sektor, tak možná už pozítří.
Návrh přednesený v Bruselu rozpracujeme a pokusíme se pro něj získat podporu dalších zemí EU. Není úplně černobílý a nesmí vést k vytvoření složitého administrativního systému. Něco jiného je také elektřina pro statisíce domácností, anebo školní pomůcky pro jednu třídu někde v Africe. Princip je však jasný a nová Evropská komise by s ním měla pracovat. EU musí i v rozvojové spolupráci změnit přístup, být více sebevědomá, pragmatická a strategická. Až přijde nějaká čínská nebo indická firma montovat zásuvku do afrických domácností, budou lidé děkovat jí, nebo EU, která platí účty? Aby Global Gateway splnila svůj účel a posílila postavení EU ve světě, nesmí se z ní stát Global Giveaway.
Článek vyšel na webu Euractiv.cz 26. 6. 2024.