Přeskočit na hlavní obsah

Krátce o mně

Narodil jsem se v srpnu 1976 v Plzni.
Vystudoval jsem politické vědy na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity. Od roku 2000 jsem dělal čtyři roky asistenta, pak osm let poradce předsedy Výboru pro evropské záležitosti Senátu Luďka Sefziga.
V roce 2004 jsem se stal projektovým manažerem CEVRO a od roku 2006 jsem vedl projektové oddělení nově založené vysoké školy CEVRO Institut. Od září 2009 do srpna 2019 jsem byl ředitelem CEVRO. Od roku 2011 jsem 9 let učil na zmíněné vysoké škole.
Od roku 2007 jsem byl dvanáct let členem řídícího výboru European Network of Political Foundations (ENoP) v Bruselu, která sdružuje přes čtyřicet vzdělávacích organizací z celé Evropy.
Od srpna 2019 do prosince 2021 jsem byl programovým manažerem Občanské demokratické strany (ODS) a koordinoval jsem práci programových týmů připravujících agendu ODS. Zároveň jsem byl tajemníkem týmu pro zahraničí a bezpečnost. Podílel jsem se na přípravě kampaně koalice SPOLU pro volby do Poslanecké sněmovny 2021.
V prosince 2021 jsem byl jmenován 1. náměstkem ministra zahraniční věcí ve vládě Petra Fialy.
Mám za sebou organizaci nespočet projektů politického vzdělávání a podpory demokracie. Vím, jak politika vypadá v různých koutech světa. Přednášel jsem v mnoha zemích na téma lidských práv, politického vzdělávání, budování politických stran a systémů. Jsem autorem a koeditorem projektu The Memory of Nations - Democratic Transition Guide, jedné z největších srovnávacích studií přechodů k demokracii v 13 zemích světa.
S manželkou Ivetou máme dvě děti, staršího syna Jiříka a mladší dceru Beatku. Žijeme spolu v Říčanech, kde jsem od října 2018 i zastupitelem města.

Více najdete na LinkedIn.


Nejčtenější příspěvky

O Senátu

Senát je třeba zrušit, není myšlenka úplně nová. Mnohokrát jsme slýchali o jeho zbytečnosti a vyhozených penězích. Nový rozměr anti-senátnímu tažení dal nárůst autoritářských choutek představitelů nesystémových stran v čele s ANO, KSČM a SPD. Tyto strany v Senátu vidí svého nepřítele, protože se jim nedaří jej ovládnout. Populismus stačí na poměrný systém, který máme například v Poslanecké sněmovně. Ale ve dvoukolové většinové senátní volbě se proti populistům zpravidla postaví rozumnější většina. A tak je logika jasná: nejde-li to podrobit, je třeba to zrušit. Obrana demokracie Za posledních deset let jsem z pozice ředitele CEVRO uspořádal projekty podpory demokracie pro demokratické lídry z víc jak padesátky zemí světa. Jenže zatímco jsem venku přednášel o svobodě a demokracii, začala se ta rozpadat u nás v Čechách. A tak chci vstoupit do politiky aktivně, abych mohl naší svobodu podpořit přímo. Dění posledních měsíců jasně ukazuje, jak je Senát potřebný. Je tím posledním orgá

Janečkova nebezpečná laboratoř

Ambice miliardáře Karla Janečka zasáhnout do politiky se poprvé objevily v souvislosti s reformou volebního systému v ČR, kterou chtěl „napravit“ českou politiku pomocí pozitivních a negativních hlasů. Jeho představou bylo, že politiku zbaví, jak on sám říká, „zlojedů“ a volby vyhrají jen čestné a spolehlivé osoby. Systém byl jako takový dost nepřipravený, protiústavní a v ČR téměř neaplikovatelný. A hlavně v udělování negativních a pozitivních hlasů v sobě skrývá několik problémů:     Vyhrají lidé s lepší reklamou, kteří dokáží umlčet své kritiky – peníze a moc nad médii bude tedy důležitější, než osobní kredit jednotlivců,     Tam, kde se střetnou podobně silné osobnosti, vyhraje šeď, protože každá osobnost vyvolává kromě kladných i negativní emoce – silní se tak vybijí a zbude nekonfliktní střed bez názoru a vize (viz absurdní příklad v rámečku),      Byť chce volební systém postavit něco pozitivního, jeho největší inovací je negativní hlasování – svět je stavěn do černo

Mezi dvěma extrémy

V minulém týdnu rozvířila sociální sítě kampaň ODS do Evropského parlamentu „mezi dvěma extrémy“. Objevila se řada vysvětlujících pohledů i účelových interpretací této kampaně.   Ta intenzita je pochopitelná. Některým jde v nadcházejících volbách o přežití, jiným o to, aby ve volbách neuspěly populistické a nedemokratické strany.* A protože mně jde o to druhé, tak se k debatě přidám se svým pohledem. Jeden extrém je jasný – je to protiunijní, a troufám si říci i protievropská, politika stran jako jsou SPD nebo KSČM. Pod rouškou nacionalismu napomáhají destabilizaci tradičního euroatlantického uspořádání. OK, politika v Evropě i v Americe vykazuje mnohé nemoci, ale pořád je to to nejlepší, co máme. A spíše než nadávat, bychom měli pomáhat hledat řešení. A rozhodně bojovat proti extrémismu výše zmíněných stran. Já do této skupiny řadím i ANO. Ne snad proto, že by chtělo vystupovat z EU. Nebo možná chce. Nebo ne. Nevím, zeptejte se Babiše, jak se dneska vyspal. Ale určitě ANO do tét